Éčka, sbírá éčka...
Tak ji mám za sebou. Zkouška z biofyziky je šťastně za mnou. Vzala jsem si modrou halenku z Tchiba, co jsem ji měla na obou předchozích úspěšně zvládnutých zkouškách (tedy spíš zkoušečkách, to bylo takové NIC proti tomuhle peklíčku), umyla jsem si před zkouškou hlavu a oholila nohy. A pak jsem šla v kalhotách, protože jsem k halence neměla sukni. Jo. Chytrá holka.
Ráno jsem vstala pro ne zrovna klidně prospané noci kolem půl deváté. Před zkouškou jsem stihla proletět prvních 106 otázek, sníst rohlík a asi pět lžiček gulášové polévky.
Moje střeva od asi půl desáté tancovaly čtverylku.
Kolem půl jedenácté přešly na čardáš.
V bláhové naději, že si před testem stihnu přečíst ještě těch zbylých dvacet otázek, jsem sbalila materiály do batohu, přihodila k nim rohlík, vodu a jedno celé balení kapesníků, a vyrazila jsem na bus.
Cestou jsem sledovala skupinu žen zametající nedopalky z chodníků do kanálů a říkala jsem si, že se k nim nejspíš zanedlouho přidám. Nebyla jsem si přitom jistá, zda svými budoucími souputníky myslím dámy se smetáky, nebo ty nedopalky putující brněnskou kanalizací.
Před učebnu, v níž se mělo rozhodnout o mém osudu, jsem dorazila jako první. Popadla mě panika. Je to vůbec tady? A hůř - je to vůbec dnes?? Neměla jsem třeba... přijít včera, nebo tak něco?
Popadám mobil a ťukám zoufalou zprávu spolužákovi. "KDE TO DNESKA JE?!"
V okamžiku, kdy ťukám na "odeslat", se adresát zprávy objevuje na schodech. Nasazuji líbezný úsměv číslo padesát šest "neodolatelná a dokonale naučená" a ptám se, jak se cítí.
"Mi je to jedno. Po zkoušce jedu na hory, mi je to jedno," odpovídá mi. Usmívá se. Buď si něčeho šňupnul, nebo mu už z toho učení hrabe. Není to ani jedno z toho. Má za sebou už písemný test, hajzlík jeden klikařský, a jde jenom na ústní část. Neskutečně mu to závidím.
Otevírají se dveře. Jdeme psát. Bože, stůj při mě! Bůh mlčí a potměšile se usmívá. Zkoušející se usmívá ještě potměšileji a opakuje pravidla testu. Opakuju už třetí zdrávas, pátý otčenáš a nakonec vše odevzdávám do rukou Božích. Kromě testu, který odevzdávám do rukou profesorských.
Jsme vypuštěni z učebny. Následující minuty se neskutečně vlečou.
Před vyhlášením výsledků si vyslechneme malou řeč na téma "příští pátek je poslední termín, tak si rozmyslete, jestli půjdete znovu tehdy nebo až v létě". Cítím depresi. A tu gulášovku, kterou jsem si dala před odchodem. Střeva tančí breakdance.
Mám 16,5 bodu.
Minimum je 14.
Mám 16,5 bodu.
Na okamžik cítím euforii a nepopsatelné štěstí. Mám chuť si jít vsadit sportku a nakoupit akcie. Pak mi dochází, že mě čeká ještě ústní. Svatá trojice zkoušejících se rozděluje. Potřebuju pomoc Ducha Svatého, nicméně ten zřejmě odchází do jedné z vedlejších učeben. Tahám si otázky. Valím oči. Z tašky tahám kapesníky, jeden za druhým.
Mám onkotický tlak a elektronové mikroskopy. Ten tlak možná, fakt možná i zvládnu, ale proboha, mám mluvit o elektronových mikroskopech v Mekce elektronových mikroskopů?! V tom mě vymáchá důkladněji než Jan Křtitel Ježíše v Jordánu, abychom se drželi té náboženské terminologie.
Píšu si přípravu. Sestává se ze dvou vzorečků, dvou listů blábolů a kresbičky šibenice. S nohama jako ze sulcu čekám na poslední soud.
Střeva tančí kvapík.
"Tak povídejte," vyzve mě zkoušející.
Začnu. Po třech větách zkoušející vypadá, že vstane, otevře okno, chytí mě za septum nuchae a vyhodí mě ven. Do háje!
"Přejděte radši k těm mikroskopům," praví nakonec tiše. Omotávám nohu kolem nohy stolu, aby nebylo tak snadné mě zvednout a vyhodit.
"No, takže transmisní elektronový mikroskop..."
Mluvím. Mluvím dlouho. Potím se jak dveře od chlíva, přemýšlím, jak rozsukuju zamotaná střeva.
"Vy máte štěstí, že těm mikroskopům rozumíte. Já vám to éčko dám. A ten onkotický tlak vám vysvětlí ve fyziologii. Doučte se tu chemii, laskavě. Máte index?"
Mám. Po chvíli v něm mám i známku.
Juch! Přemáhám chuť obejmout zkoušejícího, pípnu nashledanou a mizím.
Jo, je to éčko. Jo, je to nejhorší možná známka. Ale jak jsme se bavily s kolegyňkou z kruhu - radši být jak nezdravá potravina. Samá éčka, ale krásně zelená!
Ráno jsem vstala pro ne zrovna klidně prospané noci kolem půl deváté. Před zkouškou jsem stihla proletět prvních 106 otázek, sníst rohlík a asi pět lžiček gulášové polévky.
Moje střeva od asi půl desáté tancovaly čtverylku.
Kolem půl jedenácté přešly na čardáš.
V bláhové naději, že si před testem stihnu přečíst ještě těch zbylých dvacet otázek, jsem sbalila materiály do batohu, přihodila k nim rohlík, vodu a jedno celé balení kapesníků, a vyrazila jsem na bus.
Cestou jsem sledovala skupinu žen zametající nedopalky z chodníků do kanálů a říkala jsem si, že se k nim nejspíš zanedlouho přidám. Nebyla jsem si přitom jistá, zda svými budoucími souputníky myslím dámy se smetáky, nebo ty nedopalky putující brněnskou kanalizací.
Před učebnu, v níž se mělo rozhodnout o mém osudu, jsem dorazila jako první. Popadla mě panika. Je to vůbec tady? A hůř - je to vůbec dnes?? Neměla jsem třeba... přijít včera, nebo tak něco?
Popadám mobil a ťukám zoufalou zprávu spolužákovi. "KDE TO DNESKA JE?!"
V okamžiku, kdy ťukám na "odeslat", se adresát zprávy objevuje na schodech. Nasazuji líbezný úsměv číslo padesát šest "neodolatelná a dokonale naučená" a ptám se, jak se cítí.
"Mi je to jedno. Po zkoušce jedu na hory, mi je to jedno," odpovídá mi. Usmívá se. Buď si něčeho šňupnul, nebo mu už z toho učení hrabe. Není to ani jedno z toho. Má za sebou už písemný test, hajzlík jeden klikařský, a jde jenom na ústní část. Neskutečně mu to závidím.
Otevírají se dveře. Jdeme psát. Bože, stůj při mě! Bůh mlčí a potměšile se usmívá. Zkoušející se usmívá ještě potměšileji a opakuje pravidla testu. Opakuju už třetí zdrávas, pátý otčenáš a nakonec vše odevzdávám do rukou Božích. Kromě testu, který odevzdávám do rukou profesorských.
Jsme vypuštěni z učebny. Následující minuty se neskutečně vlečou.
Před vyhlášením výsledků si vyslechneme malou řeč na téma "příští pátek je poslední termín, tak si rozmyslete, jestli půjdete znovu tehdy nebo až v létě". Cítím depresi. A tu gulášovku, kterou jsem si dala před odchodem. Střeva tančí breakdance.
Mám 16,5 bodu.
Minimum je 14.
Mám 16,5 bodu.
Na okamžik cítím euforii a nepopsatelné štěstí. Mám chuť si jít vsadit sportku a nakoupit akcie. Pak mi dochází, že mě čeká ještě ústní. Svatá trojice zkoušejících se rozděluje. Potřebuju pomoc Ducha Svatého, nicméně ten zřejmě odchází do jedné z vedlejších učeben. Tahám si otázky. Valím oči. Z tašky tahám kapesníky, jeden za druhým.
Mám onkotický tlak a elektronové mikroskopy. Ten tlak možná, fakt možná i zvládnu, ale proboha, mám mluvit o elektronových mikroskopech v Mekce elektronových mikroskopů?! V tom mě vymáchá důkladněji než Jan Křtitel Ježíše v Jordánu, abychom se drželi té náboženské terminologie.
Píšu si přípravu. Sestává se ze dvou vzorečků, dvou listů blábolů a kresbičky šibenice. S nohama jako ze sulcu čekám na poslední soud.
Střeva tančí kvapík.
"Tak povídejte," vyzve mě zkoušející.
Začnu. Po třech větách zkoušející vypadá, že vstane, otevře okno, chytí mě za septum nuchae a vyhodí mě ven. Do háje!
"Přejděte radši k těm mikroskopům," praví nakonec tiše. Omotávám nohu kolem nohy stolu, aby nebylo tak snadné mě zvednout a vyhodit.
"No, takže transmisní elektronový mikroskop..."
Mluvím. Mluvím dlouho. Potím se jak dveře od chlíva, přemýšlím, jak rozsukuju zamotaná střeva.
"Vy máte štěstí, že těm mikroskopům rozumíte. Já vám to éčko dám. A ten onkotický tlak vám vysvětlí ve fyziologii. Doučte se tu chemii, laskavě. Máte index?"
Mám. Po chvíli v něm mám i známku.
Juch! Přemáhám chuť obejmout zkoušejícího, pípnu nashledanou a mizím.
Jo, je to éčko. Jo, je to nejhorší možná známka. Ale jak jsme se bavily s kolegyňkou z kruhu - radši být jak nezdravá potravina. Samá éčka, ale krásně zelená!
Nojoo, biofyzika je první peklo na medine. První střet s realitu. A uz to bude enom těžší a víc učiva (mnohomnohomnohonasobne vic) a víc stresu. Ale zase sa naučíš učit, zvladat stres a aj to učivo bude zajímavější.
OdpovědětVymazatTakže mas úspěšně za sebu prvni krok ocistcem, gratuluju!