Můj nejhorší pes na světě

Tohle je asi poprvé, co píšu na blog smutný článek. Když vám po patnácti letech umře to přerostlé štěně, co se kdysi za mrazivého večera zachumlalo do tátova vaťáku a zůstalo s vámi napořád, je to, jako byste přišli o člena rodiny. Nikdo nekňučí u vrat, najednou je ticho. Nikdo nerachotí miskou, že má hlad, a nenasazuje ten debilně šťastný výraz, že vás konečně zase vidí. Je ticho. A i když jste na to vlastně v koutku duše připravení, protože tomu přerostlému štěněti bylo v psích letech přes 90 let, když se to nakonec stane, je to jako blesk z čistého nebe.
Můj Hoki asi nebude prvním psem, kterému někdo napíše nekrolog (pošahaných psích lidí je totiž doslova hafec). Ale on by si to určitě myslel, že je první. To zvíře bylo skálopevně přesvědčeno, že je středobodem vesmíru.
Tak, milý Hoki, ty můj pitomče flekatá, tohle je pro tebe. Tak si to užij, že jsi zase jednou středem pozornosti. Naposledy. Na facebooku se sbírají Lajky, to by se ti mohlo líbit, ne? Vždycky jsi byl na ženské a Lajka byla určitě kočka. Teda fenka. Ale však ty víš.
Víš, že jsi byl Hoki v pořadí druhý? Ten první, to byl psí superman. Elegantní džentlman s oduševnělým výrazem, tak dokonalým držením těla, když zavětřil stopu, napjatý jako struna... děcka nechal, aby ho tahali za uši a strkali mu hlavu do tlamy, a zloděje by roztrhal.
Hoki I. byl kříženec dalmatina a bůhvíčeho. Když nám umřel, pořídili jsme si tebe, dalmatina čistokrevného, v očekávání, že budeš jako svůj předchůdce.
No, Hoki, to jsi tedy nebyl.
Táta tě vybral prý tak, že jsi mu jako jediné ze štěňat běžel vstříc, skočil mu do náruče a tvářil ses, že jsi s ním vlastně už přišel. Takže sis vybral nás, ne my tebe. Nechal ses přivést k nám domů a už jsi byl náš. První týden jsi spal v chodbě na tátově vaťáku, protože se ti líbilo, jak voněl. Ven jsme tě dát nemohli, bylo patnáct pod nulou a ty jsi byl takové něžné křehké štěňátko. Tím jsi moc dlouho nezůstal. Žral jsi, s odpuštěním, jak nezavřený a v roce z tebe byl obrovitý svalovec, kterého jsme jeli ukázat tvojí původní rodině na výstavu.
Byl jsi o dva centimetry vyšší v kohoutku než všechny ty městské třasořitky. Komisi by ses asi líbil, kdybys je nechtěl všechny olízat a hrát si s nimi. Psí etiketu jsi nikdy nepochopil. Asi je to moje vina. Bylo mi šest a naučila jsem tě jenom "sedni" a "zůstaň", a i tyhle povely jsi plnil jen v případě, že se ti zrovna chtělo.
Vždycky jsi byl poděs. Jako malou jsi mě tahal za copánky. A taky na sáňkách do kopečka. A na kole jsi se mnou jezdil. Pamatuju si, jak ses mi na vycházce vytrhl a skočil do rybníka a já se bála, že se, ty blbečku, utopíš. A ty jsi vyplaval, samozřejmě, nadšený a zahnusený od všeho toho rybničního bordelu, a tvářil ses tak šťastně, že se na tebe nedalo ani křičet.
Mojí mámě jsi na ledě zlomil nos. Nadvakrát. Prostě ses rozběhl proti ní, jazyk vlál za tebou jako korouhvička, a podrazil jsi jí nohy.
Taky ses rád toulal, to tě naučila ta tvoje rezavá kamarádka, napůl kokr, napůl jezevčík, co jsi jí pak vyrobil ty krásné štěňátka. Nechtěli jsme tě pak pouštět do zahrady, abys neutekl. Tak ses rozběhl a přeskočil plot, přičemž sis roztrhl břicho, a museli jsme tě nechat sešít. Měl jsi z toho srandu, blbečku můj, a já se tak bála.
Proháněl jsi kočky po dvoře, ale jenom tak ze sportu. A když umřela Klea a tys byl sám, najednou ti byly dobré. Kocour ti chodil kolem huby a ocasem ti čistil mezizubní prostory a vrněl u toho. Ty bys vrněl taky, kdybys mohl.
Pak jsi přestal slyšet, potom tě zase přestávaly poslouchat zadní nohy, ale vždycky jsi to nějak rozchodil. Nikdy sis totiž neuvědomil, že už dávno nejsi štěnětem, a že bys taky mohl někdy zestárnout. Došlo ti to možná, když ti začaly vypadávat zuby.
Nebo tehdy, na té vycházce, jak jsi zaškobrtl, spadl, a málem jsme tě domů nesli. Pak už jsme skoro nikam nechodili, jen do zahrady, protože bys to dál nezvládl.
Ještě před pár dny jsem za tebou byla a tys mě skoro nepoznal. Slibovala jsem si, že jak přijedu ze školy, zajdu za tebou, pomazlím se s tebou, řeknu ti, jak moc tě mám ráda, i když jsi za svůj život stihl udělat tolik průserů, že by se to do jednoho sešítku na lumpárny  (který jsem ti kdysi vedla) nevešlo. Ale už jsem to nestihla. Jako bys nemohl o den počkat! Ale ty jsi nikdy nedělal, co se ti řeklo.
A tak mi tě po všech těch sežraných igelitových sáčcích, plastových misečkách, jedovatých rostlinách, po roztrženém břiše a po několika "výletech za svobodou", kdy mi tě málem zastřelili myslivci, sebrala prachobyčejná mrtvice. Já jsem s tebou nebyla. A za to se omlouvám, Hoki. Nikdo ti nevysvětlil, že jsem šla na vysokou a že mě doma skoro neuvidíš. Nějak jsem ti to nestihla přeložit do psí řeči. Tak mi to odpusť. A pozdravuj v psím nebi Hokiho I. - a taky Kleu. Doufám, že už zase běháš, vidíš, slyšíš a občůráváš nebeské patníky. A je mi jedno, že farář říkal, že psí nebe není.
Však ty jsi taky nikdy nebyl katolík.